Ak sa človek rozhodne Čínu precestovať na vlastnú päsť, mal by sa uistiť, že na to má dostatok odvahy, trpezlivosti a seba pokory. Ak niekomu chýba jedna z týchto vlastností, nebude mať peknú dovolenku. Čína je totiž veľmi osobitná a zvláštna krajina.
Čínu vidím úplne inak ako človek, ktorý prišiel do Číny po prvýkrát a chystá sa cestovať na vlastnú päsť. Mám však šťastie, že ma kontaktujú ľudia, ktorí netrpia mojou profesnou slepotu a píšu mi svoje pocity, skúsenosti a dojmy.
Väčšinou sú to krátke maily. Tomáš Vachuda je ale výnimka. Svoje dojmy spísal do neuveriteľných podrobností a na facebooku zverejnil naozaj obsiahlu reportáž. Považujem ju za veľmi výstižnú a presnú, preto som ho poprosil či by ju nebol ochotný zdielať aj s mojimi čitateľmi. Som totiž presvedčený, že jeho dojmy pomôžu každému, kto by sa rozhodol cestovať po Číne samostatne.
Reportáž som mierne upravil a skrátil. Snažil som sa ponechať veci, ktoré majú univerzálne posolstvo a stretne sa s nimi každý. Ak by ste mali záujem prečítať si ju celú, môžete tak spraviť na jeho facebooku.
Před každým vycestováním se mě někdo ptá, jestli o tom pak sepíšu nějaký článek, cestopis, nebo něco. Vždy odpovídám, že ne. Byť vždycky zasdílím fotky a rád se o cestách s lidmi pobavím, nerad o nich mluvím příliš dlouho a příliš do hloubky. Jakmile totiž začnete své abstraktní a emotivní zážitky (nejen) z cest popisovat, tak s tou konkretizací přichází zjednodušování, škatulkování, zhodnocování a porovnávání. To vše, aspoň u mě, ten zážitek deformuje a tlumí.
V tomto případě jsem si ale řekl, že udělám výjimku.
Čína je velmi odlišné místo, takže zajímá více lidí a dává smysl se o dojmy podělit. Během cestování jsem si tedy psal poznámky, dojmy a myšlenky, které se vám nyní pokusím předat.
A určitě nejsem jediný člověk, který cestuje a který dostává otázky typu „co ti to cestování dává?“, takže na závěr pokusím co nejlépe definovat, co mi Čína osobně dala a v čem mě ovlivnila a posunula.
Ako sem se připravoval
Itinerář jsem stavěl 2 měsíce a bylo to to nejnáročnější plánování, co jsem zažil. Havaj jsem sice plánoval o pár měsíců déle, ale ne tak intenzivně. Dohledat totiž na anglickém internetu informace k zemi, kde se mluví anglicky, je pohoda. Dohledat ale aktuální a korektní informace o Číně vyžaduje nadlidské výkony – najdete stovky odlišných, ba někdy až protichůdných informací..
Po čase pochopíte, že nejspolehlivější jsou komentáře na tripadvisoru, pričemž má cenu číst jen ty, co jsou tak měsíc staré. Nicméně i když si seženete to nejnovější info, tak stejně některé zastávky už neexistují (a existují jiné), některá místa jsou zavřená, některé autobusy zrušené (či jezdí odjinud) a některé hotely jsou klidně několik kilometrů od místa, než na které ukazuje mapa na bookingu.
Tak jako tak, až na výjimky vyšlo vše, co jsem si naplánoval. Když něco nevyšlo, bylo to obvykle kvůli počasí (zavřené vyhlídky, pozastavená lanovka), nebo dopravě (zpoždění a následné nestíhání). Na druhou stranu vždy, když jsem něco nestihnul a musel měnit plány a něco vypouštět, se z toho nakonec vyvrbilo něco dobrého.
Takže já ničeho nelituji a jsem s celou cestou naprosto spokojený. Rozhodně by to ale bez důkladného plánování nefungovalo. Kdo má rád spontánní cestování, Čína pro něj (podle mě) nebude.
První dojmy z Číny
Cesta do Číny = cesta za hranice komfortu. Každý má představu o tom, co je pro něj normální a co už je moc (v jakékoli životní oblasti). Po příletu do Číny zjistíte, že jste se ocitli na místě, ze kterého tu svou starou hranici komfortu nevidíte ani s Hubbleovým dalekohledem.
Čínská příroda je nádherná. Pohádková, tajemná a.. obrovská – všechno je až epicky velké.
Číňané jsou… jiní…
Čínská kultura je zajímavá. Takový hybrid mezi starověkou tradicí a moderností. V každé destinaci jsem si doteď užíval hlavně přírodu a kultura mě nijak nebrala. Tady jsem si užíval i kulturu. Zejména v noci to u nich žije – všude září stovky barev a všude se něco děje. Navíc je Čína hodně hravá.
Strach?
Číny se netřeba bát. Mnoho lidí mi říkalo, že by se bálo letět sólo (ale i ve více lidech) do Číny. Že je to tam podle nich nebezpečné a v kombinaci s jazykovou bariérou je to koledování si o malér.
Nic takového. V Číně jsem se cítil bezpečněji jak tady. A co se týče jazykové bariéry, vždy si nějak poradíte.
Uznám ale, že i já se při plánování bál. Měl jsem v hlavě spoustu katastrofických scénářů a otazníků. Pak jsem si ale všechny obavy vypsal, postupně je prošel a nalezl k nim řešení. Na otazníky jsem so vygooglil odpovědi. U katastrofických scénářů jsem se zamyslel, jak jim jde předejít, případně jak je vyřeším, pokud nastanou. A pokud vyřešit nepůjdou, tak zda to nějak přežiju – vždy byla odpověď ano.
Jakmile jsem své obavy tímto způsobem vyřešil, strach zmizel. Obecně, cestování se strachem je nebezpečné, jste neustále nervózní a zmatkujete, takže čím více se bojíte, tím více problémů přitahujete. Pokud máte před (jakýmkoli, nejen do Číny) vycestováním strach, doporočuji si zmíněným způsobem všechny obavy vyřešit a odcestovat s klidnou hlavou.
Hravá Čína
Překvapilo mě, jak moc je Čína hravá. Nikde jsem neviděl větší množství hraček a všemožných udělátek. I běžné věci jsou hravé – batohy ve tvarech zvířat, robotů anebo postaviček z her či seriálů; klobouky s ušima; boty s texturou Spider-Mana; pouzdra na mobil ve tvaru Hello Kitty; lahve na pití připomínající roboty či postavy z komiksů; trička s kreslenými potisky jsou standard; zvířecí výšivky na kalhotech.. Plus tedy všechny možné filmy a seriály jsou kreslené. Hry pochopitelně taky.
A design? Taky téměř vše kreslené, anebo když už hrané, tak řízlé cartoonovou grafikou. Ale ta kreslenost převažuje. Máte pocit, že jste se ocitli v nějakém dětském světě. Všude samá postavička, zvířátko, barvičky.. Jenže oni to vůbec jako dětské neberou. U nás by se tomu lidé smáli, ale tam je to naprosto normální a i u starších lidí jsem viděl výše zmíněné hravé předměty či oblečení.
Na druhou stranu mě zaujal kontrast: byť je čínský svět takto hravý, tak téměř všichni nosí podobné oblečení. Poslední dny jsem to bedlivě sledoval a drtivá většina nosí bílá trička, na druhém místě černá, na třetím pruhovaná (černo-bílá). Výjimečně uvidíte modré a velmi zřídka žluté či červené. Vede zkrátka bílý vršek v kombinaci s černýma kalhotama (anebo naopak černý vršek s bílýma). Poslední noc v Šanghaji jsem měl chvílema pocit, že se pohybuji mezi nějakými klony – právě kvůli opakujícímu se oblečení. Chcete-li tedy v Číně lépe zapadnout, vezměte si bílé tričko a černé kalhoty.
Všude se cvičí a tancuje
Pak mě překvapilo, že většina čínských měst má jakási taneční náměstí. To jsou místa, kde se každý den ve stejnou dobu dobrovolně sejde +- stejná skupina lidí, zapne se hudba a tancuje se, cvičí se tai-chi, anebo ve Wulingyuanu jsem tam kolem deváté večer vídal pár tanečníků a tanečnic s čínskýma vějířema (nevím, zda to má konkrétní název).
Tak či onak, jakmile dozní hudba, lidé se zase rozutečou a jdou si po svých. Tím to buďto končí, anebo přijde jiná skupina s jinou hudbou. Krátce jsem se o tom bavil s jedním Číňanem a prý je to u nich běžné. Že prý během dnů nemají (kvůli práci) čas na cvičení, takže tohle je pro ně příležitost, jak si denně dopřát nějaký pohyb a odreagovat se.
Vedle toho jsem viděl různé altánky, kam si lidé chodili třeba něco kreslit, hrát na saxofon a tak různě. Plus jsem na mnoha místech viděl veřejně přístupné stroje na cvičení. Třeba v Guilinu jsem viděl snad 90leté dědečky, jak ráno cvičí na něčem, co vypadalo jako železný Power Rider.
Kulturní šoky
V prvních dnech přijdou kulturní šoky, se kterými se musíte smířit, jinak si své cestování neužijete. Musíte vypnout svého vnitřního Čecha – skeptika, pesimistu, nebrát si věci osobně a hlavně nesrovnávat Čínu s Českem (byť to teď pro vás já dělám). Kdo si udělá průzkum toho, v čem je Čína jiná, bude připraven lépe, ale i tak to šok bude.
Prvním velkým šokem bude jazyková bariéra. Ocitnete se ve světě, kterému nebudete rozumět. Na vlastní kůži zjistíte, jak se cítí ti vaši kamarádi, kteří neumějí anglicky a jsou s vámi v nějaké anglicky mluvící zemi. Tady vás nikdo nebude plácat po zádech za to, jací jste machři, že se domluvíte a dokážete ledacos zařídit – protože se prostě nedomluvíte.
Nevíte, co říkají kolem vás, nevíte, jestli vám někdo nadává, lichotí, radí.. Nevíte, co znamenají tisíce znaků, které míjíte po městě. Jste najednou v jiném světě, ve kterém vám nezbývá než přijmout svou neschopnost a nevědomost. Postupně ale zjistíte, že tento pocit neschopnosti je neskutečně osvobozující a osvěžující, protože pokud necestujete do podobných zemí, je možné, že jste ho nikdy v životě nezažili.
Zároveň vás neznalost jazyka donutí být kreativnější co se týče dorozumívání a mít oči otevřenější, více sledovat řeč těla těch, se kterými se bavíte, abyste pochopili, co vám chce sdělit. A komunikovat budete často. To z důvodu, že i když si uděláte parádní přípravu, budete se každou chvíli někde ztrácet a budete se tedy ptát místních na cestu.
Dalším velkým šokem bude nekonečný ruch, který rozeberu v samostatné kapitole až ke konci tohoto článku, abych vás od Číny neodradil hned na začátku. V každém případě se na něj zvyknout dá a po čase už ho ani tolik nevnímáte. Akorát to v těch prvních dnech (ok, v prvním týdnu) bude pro běžné, především na klid zvyklé lidi, dost nepříjemné.
Dalším velkým rozdílem jsou záchody. Nejde jen o to, že jsou turecké, ale prostě.. no nebudu vám kazit překvapení.
Šoků zažijete jistě mnoho. Číňané jsou obecně úplně jiní, než my. Je to jiná kultura, než na kterou jste zvyklí. Věřím ale, že jí postupně přijdete na chuť.
Jídlo, pití a čínské hůlky
Jídlo mají vynikající. Chutnalo mi vše. Nezkoušel jsem sice žádné chobotnice, netopýry ani nic podobného, ale vyzkoušel jsem všelijaké maso, kari, zeleninu, ovoce, rýži a nudle na X způsobů a vše bylo super. Už jen samotná miska rýže je lahůdka a nedá se s tou, kterou dostanete u nás, vůbec srovnávat.
Co se týče pikantnosti, tak každá oblast koření trochu jinak. U Čínské zdi jsem si málem spálil hubu. V Zhangjiajie to bylo ještě horší. U Rýžových teras jsem cítil koření minimálně a třeba v Yangshuo jsem měl pocit, že jím běžné evropské jídlo (z hlediska pálivosti, chuťově vedlo to čínské).
K nakupování zásob doporučuju spíše trhy. Tam najdete jakž takž zdravou stravu. Běžné obchody s potravinami by se mohly přejmenovat na Junk Food Store – samé sladkosti, sušenky, želé, brambůrky, slazené nápoje.. Na druhou stranu, potřebujete-li rychlou snídani, tak i v těch nejzalehlejších místech (třeba na stáncích vysoko v horách) koupíte Snickers – nic výživného, ale aspoň to nakopne. Stejně tak instantní nudle – o nic zdravější, ale nasytí, jen potřebujete varnou konev (tu ale měli všude, kde jsem byl, takže pohoda).
Prakticky všude vám k jídlu dají zelený čaj zdarma. Nutno říct, že to není čaj ve smyslu, v jakém ho známe tady. Tam ho příliš nelouhují a podle barvy byste ani nepoznali, že je to čaj. Je to spíše voda s příchutí čaje, ale ono to stačí. Tak jako tak mají čaje vynikající.
Rýžové víno je zajímavé. Chuťově je to takové šampáňo s jemně rýžovým aroma.
Čínské hůlky jsem si odzkoušel už na Palau a moc mi to s nimi nešlo, takže jsem se na ně moc netěšil. Na některých místech vám sice nabídnou vidličku či lžíci, ale jinde dostanete jen hůlky. První dny to bylo peklo. Postupně jsem ale zjistil, že je to vlastně (aspoň na ta jejich jídla) praktičtější jak vidlička a nůž. Když mi pak někdo příbor nabídnul, odmítl jsem a jedl hůlkama.
Mimochodem nezažil jsem lepší trénink mindfulness, než při jedení ryb čínskýma hůlkama. Byť to byly velké ryby, trvalo mi téměř hodinu, než jsem si s nima poradil (mraky malých kostiček, které jsem nechtěl vybírat rukama, byť to občas jinak vyřešit nešlo).
Upřímně jsem se jídla dost bál. Doma jedu většinu času Whole30 (bez cukru, obilovin, luštěnin, sóji a mléka) a v Číně je to pravý opak – sladidla, obiloviny a mléčné výrobky jsou všude. Ano, dá se jíst zdravěji i tam, ale je časově náročnější si taková jídla najít, takže jsem nechtěl marnit čas a jednoduše dočasně přešel na to, co jí běžný Číňan.
Čekal jsem, že mi z toho bude zle. Vyzkoušel jsem třeba i hodně mléčných výrobků (ty mě obecně vnitřně přehřívají) a kupodivu žádný efekt, vše v pohodě. Asi tam mají kvalitnější mléko, nevím. Po tom zjištění jsem každopádně začal zkoušet různé tamější zmrzliny. Nejvíce jsem si oblíbil oreo zmrzku s kiwi polevou v McDonaldu. 🙂
Pokud jde o dopad stravy, tak zaprvé jsem cítil, že mám daleko méně energie. Což jsem čekal, protože jsem přešel ze stravy založené na bílkovinách, tucích a vláknině na stravu založenou na sacharidech, cukrech a jen troše bílkovin a vlákniny.
Druhou věcí je to, že stačilo jen asi týden a všiml jsem si, že jsem v obličeji podstatně tlustší, plus jsem přibral několik čísel v pase (břišáky zmizely). Kdybych denně nešlapal kolem 30 km, tak věřím, že by ta proměna byla o dost výraznější.
A třetí věcí jsou zuby. Poprvé od doby, co jsem přešel na Whole30, mě zabolely zuby a i teď, týden po návratu, jsou stále o dost citlivější. Když to tedy vše sečtu, tak se mi jen potvrdilo, jak znatelný a rychlý efekt změna stravy má.
(poznámka od Pavla: Čínska strava je pestrá a hlavne, čínska kuchyňa je bezodná. Ak ju človek pozná a pozná jazyk, nie je problém s kýmkoľvek jedálničkom. Samozrejme bez jazyka a znalosti, aké druhy obchodov existujú, kde sú a ako ich rozlíšiť, tak to môže byť výrazne ťažšie. Čo však môžem potvrdiť – do Číny sa nechodí chudnúť.)
Lidé
Lidí je tam hodně.
Jakože opravdu hodně.
Zejména v turisticky oblíbených lokacích každou chvíli narážíte na davy čínských turistů, což jsou skupinky klidně 30 a více lidí. A obecně chodí Číňané na výlety ve skupinkách. Nevím, zda jde o party kamarádů, rozšířené rodiny či co, faktem ale je, že když jsem někde šel, tak jsem průběžně narážel na vlny třeba 10 Číňanů. Občas jsem potkal i méněčlenné skupinky, ale nebylo jich tolik.
Vzhledem k vysokému počtu lidí tak nějak zmizí osobní prostor. Tlačení a lepení na sebe navzájem je tam naprosto normální. Na druhou stranu jsem nezažil žádné agresivní strkání, sražení s někým, ani nic podobného.
S tlačením souvisí i horlivost a snaha prodrat se dopředu. Předbíhá tam hodně lidí a nikdo to neřeší. Co mě pobavilo je, že i když jsem stál jako první za bránou do národního parku, tak po jejím otevření, kdy je potřeba přeběhnout ke kontrole kovů, která je asi 20 metrů dále, tak mě stihli předehnat 3 Číňané (a to jsem šel dost rychle).
Co mě pobavilo ještě více je, že i když se v těchto situacích Číňané ženou být někde první, tak když je pak potkáte jinde, třeba v hustém dešti, na betonové cestě směrem k autobusu, tak jdou pomalu jak šneci. A jelikož chodí po těch početných skupinkách a zároveň je mezi nimi minimální osobní prostor, tak je obvykle nemožné je předběhnout.
Ta pomalost ale neplatí třeba pro Šanghaj. Tam se naopak ty davy milionů lidí organicky a rychle hýbají jak tekoucí voda. Takže nějaké zastavení (třeba kvůli focení) nepřichází v úvahu.
Pokud se tu občas kolem sebe rozhlédnete a říkáte si, jak je děsné, kolik lidí kouká do mobilu, tak to jste ještě nebyli v Číně. Tam do mobilu koukají snad úplně všichni. Ti co nekoukají, ho mají v kapse a po zapípání messengeru ho tahají ven. Anebo ho mají v kapse a pouštějí si na něm hudbu.
V některých oblastech to tak hrozné nebylo, ale na většině míst, kde jsem byl, jsem měl pocit, že se ti lidé s mobilem už narodili. A nejde jen o mladé. To jsem si takhle šel po parku a usmáli jsme se na sebe s nějakým čínským dědečkem, který měl takové to old-school čínské vzezření, a vtom mu zazvonila kapsa a on si pustil videohovor…
Co se týče turistů, tak většinu tvoří lidé z jiných částí Číny. Mimo to jsem za celou dobu viděl asi 3 páry z Ameriky, tak 4 z Evropy a 2 větší party (asi) z Afriky. Sólo cestovatelů jsem viděl všehovšudy tak 5-10, už si nepamatuju.
Tak jako tak jsou to malá čísla, když vezmete v úvahu, že denně jsem míjel několik tisíc lidí. Zároveň to ale znamená, že jakmile nějaké neČíňany potkáte, vzniká automatické pouto a je přirozené se dát do řeči, asi jako kdybyste potkali nějakého kámoše.
Čínská vitalita, nálada a důchodci
Všichni Číňané vypadají tak o 20 let mladší, než jsou. Viděl jsem malé holky s prťatama, u kterých se ukázalo, že to nejsou starší ségry, ale maminky. Bavil jsem se s Číňanem, kterého jsem tipoval na vrstevníka a ukázalo se, že mu táhne na 50 a brzy se mu narodí vnouče. Ani nemluvě o důchodcích. Běžně potkáváte babičky, kterým byste z dálky tipli tak 60, maximálně 70, ale oni mají pár let do devadesátky, anebo už jsou za ní.
Co mě překvapilo je, kolik důchodců v tomto vysokém věku jezdí na kolech, s úsměvem pracuje a obecně se hýbe s větším elánem, jak naši čtyřicátníci. Důchodců jsem míjel mraky a nepamatuji se, že bych viděl někoho vyloženě sešlého, kdo by se belhal o holi. Jako jo, při procházce mezi rýžovými terasami jsem potkal dědečka o holi (byť působil, že ji vůbec nepotřeboval), ale tomu muselo být kolem stovky. V ostatních případech byste důchodce podle držení těla a stylu i rychlosti chůze nerozeznali od dospěláků.
Dále jsem si nevšiml jediného ohrnutí nosu, jakože by důchodci nepříjemně koukali na mladší generaci, že by k nim měli nějaké připomínky atd. Naopak, stříleli kolem sebe úsměvy široko daleko. I v buse, když nebylo místo, tak nehudrovali a netahali nikoho ze sedadel, nýbrž vymysleli nějaký kreativní způsob, jak si sednout – třeba si položili bundu anebo nějakou tašku na zem a sedli si do tureckého sedu. Anebo si sedli na bágl. Nebo se někde opřeli. Nikomu necpali, že jsou starší a tudíž mají větší právo sedět. Já je teda ze slušnosti pouštěl, když to šlo. Několik z nich ale usměvavě zakroutilo hlavou, ať sedím, že jsou v pohodě.
Štíhla Čína
Obezita je u nich minimální. Ne že by byli Číňané jako tyčky, ale těch opravdu obézních jsem viděl tolik, že bych je spočítal možná na prstech jedné ruky. Když někde z dálky vidíte obézní osobu, tak je téměř 100% jistota, že je to turista – obvykle Američan anebo Evropan. Nepřeháním, když řeknu, že jsem potkal více obézních lidí dnes při cestě do Alberta, než za celou dobu v Číně.
Abych byl upřímný, tak tu působivou vitalitu a minimální obezitu poněkud nechápu. Většina těch lidí snídá i večeří instantní nudle, nijak extra necvičí ani nesportují, kouří (větší procento kuřáků jsem ještě neviděl), smogem znečištěný vzduch je ve městech běžný … A přes to všechno působí jakožto lidé zdravěji, než lidé v jiných státech, ve kterých se žije mnohem zdravěji.
Co se týče obecné nálady,tak jsem měl v tomto ohledu oči hodně otevřené a za celou dobu si nepamatuji, že bych viděl nějakého nadávajícího Číňana. Jak ve smyslu, že by se někdo hádal, tak i ve smyslu, že by si někdo naštvaně mumlal něco pro sebe, stěžoval si, nebo si na někom vyléval zlost a nespokojenost.
Samozřejmě neumím čínsky, takže mi mohla nějaká hádka či jiný incident ujít, ale z hlediska řeči těla a výrazů obličeje jsem si zkrátka nevšiml žádné negativity. Naopak. I ti, kteří na první pohled skoro nic neměli a měli tudíž důvod k nespokojenosti, se usmívali a působili spokojeným dojmem. Tohle ale není čínská specialita. Snad každý cestovatel vám totéž řekne o většině dalekých zemí. Tam lidé, kteří žijou s málem, nikomu necpou, že žijí s málem. Nezazlívají druhým, že mají víc, než oni a nevylévají si na nikom svou nespokojenost. U nás je tohle prozměnu naprosto běžné.
Jste celebrita
Pokud se chcete cítit jako celebrita, leťte do Číny. V Pekingu a Šanghaji jsou na cizince zvyklí. Tam pocítíte absolutní anonymitu. Jakmile ale vyrazíte mimo velkoměsta (třeba do národních parků či na venkov), stanete se atrakcí. Většina lidí vás bude zdravit, anebo na vás bude přinejmenším s úsměvem koukat, že vám ani nezbyde nic jiného než pozdravit je. Jen za první den v parku Zhangjiajie jsem řekl nihao snad stokrát. Plus jsem se ten den vyvyfotil s asi 5 lidma.
S tím souvisí i zírání. U nás jsme naučeni, abychom na lidi příliš nekoukali. Že máme koukat tak nějak nenápadně, abychom ostatní neuvedli do rozpaků – zkrátka že civění je neslušené. Pokud jste na toto zvyklí, tak si v Číně užijete. Tam na vás budou civět všichni. Děti, dospělí i důchodci.
Typ civění se liší oblast od oblasti. Někde jde o usměvavé a zaujeté civění, jako byste byli ta celebrita. Jinde jde o úžaslé civění, jako byste byli jednorožec. A jinde na vás prozměnu koukají podezíravě a ostražitě jak na mimozemšťana, který se zdá neškodný, ale co nevidět možná zničí jejich město..
Myslím, že i ti, kteří žádnou úzkost z cizích pohledů nemají, se tu budou cítit poněkud nepříjemně, protože na vás budou koukat prostě všude – v restauraci, v dopravním prostředku, na záchodech.. Po pár dnech si ale zvyknete. Ono vám ani nic jiného nezbyde.
Jazyk a komunikace
Anglicky se nedomluvíte. Anglicky tam totiž neumí skoro nikdo. Ani na hotelech (z těch 9, kde jsem byl, uměli trochu anglicky 2), ani na vlakovém nádraží a tuplem ne v obchodech. V turistických lokacích umí pár základních slov anglicky, aby nalákali kolemjdoucí turisty, ale tam jejich slovní zásoba končí. Za ty 2 týdny jsem se anglicky bavil jen s asi 10 Číňany, přičemž opravdu dobře anglicky uměli jen dva z nich (jedním z nich byl učitel angličtiny).
Mezi těch 10 lidí, se kterými jsem se bavil anglicky, nepočítám nárazové otázky typu: Where you from? a You like China? Na ty jsem poslušně odpověděl, dostal reakci „oh“ anebo „ok“ anebo jen úsměv a tím to haslo.
A taky tam nepočítám občasné pozdravení od dospěláků, anebo ještě častěji od dětí – spousta + 5letých čínských mrňousů na vás vystřelí hello, vy jim odpovíte a jejich rodiče se začnou hihňat a plácat dítko po zádech.
Co mě trochu iritovalo je to, že anglické názvy míst se v různých mapách liší. To si tak chodíte po Žlutých horách a na jednom rozcestí je mapa, která místo, kam směřujete, označuje jako Brightness Top. Mapa o kus dále mu říká Bright Peak a další Guangming Ding (přepis čínského názvu). Abyste rozuměli, těch peaků a topů je tam hafo a mají podobné názvy, takže to společné slovo Bright vůbec nemusí znamenat, že jde o stejné místo.
Když k tomu přičtu, že i samotné rozkreslení map se liší (koukaje na obě mapy máte pocit, že mapují úplně jinou oblast), tak je to silně matoucí. Proto je lepší angličtinu tak nějak ignorovat a mít připravené čínské názvy, podle kterých už se zorientujete, protože se (obvykle) na mapách nemění.
Money, money, money
Byť je v Číně obecně levněji, jak u nás, tak jako turista v mnoha případech dostanete daleko vyšší cenu, než mají místní, takže ono se to srovná a náklady budete mít tedy +- podobné, jako tady.
Platíte víceméně všude a za každou blbost. S výjimkou veřejných záchodů, ty jsou i ve městě zdarma.
Vstupy do národních parků a podobných atrakcí jsou drahé, ale stojí to za to.
V restauraci je potřeba se hned na začátku ptát, kolik to jídlo bude stát. V tu chvíli máte šanci s tím něco dělat. Když to necháte osudu, zaplatíte pak klidně dvojnásobek skutečné ceny. Samozřejmě jde smlouvat i po jídle, ale nevím, to mi osobně šlo proti srsti.
Z hlediska dopravování po městě je nejlevnější MHD. Tam zaplatíte ani ne 10 korun za cestu přes celé město. Pokud se ale potřebujete přesunout rychleji, musíte sáhnout po taxících. Oficiální taxíky jsou v pohodě, oproti našim jsou o něco levnější. Kdykoli to půjde, doporučuji tedy jezdit jimi.
Bohužel, na mnoha místech oficiální taxíky nenajdete a musíte jet těmi neoficiálními – jednoduše lidi, co mají dopravní prostředek, vyhlížejí turisty a pak je draze vozí. Těmi jsem musel jet několikrát a utratil jsem tučnou porci yuanů. Můžete smlouvat přes kalkulačku na mobilu, ale pokud nejste hodně dobří vyjednávači, tak cenu o moc nesrazíte.
Doprava
Čeho si rychle všimnete je, že v Číně se pořád troubí. Ve velkoměstech je to prý zakázané. V malých městech a na vesnicích se každopádně troubí od rána do noci. Není to ale jako u nás, že by se troubilo emotivně (uhni debile anebo co děláš pako?).
Jejich troubení je silně praktické. Troubí třeba před zatáčkami, aby dali vědět těm, kteří jedou / jdou v protisměru za zatáčkou. Také troubí před předjížděním, aby to ten před nimi věděl a nevjel jim do cesty. Pak se tedy skrze troubení i zdraví mezi sebou a ano, zažil jsem pár případů, kdy někdo zatroubil ve smyslu jeď debile. Rozhodně jsem si ale nevšiml řidišské agrese, která je třeba u nás naprosto běžná.
Přecházení přes rušnou ulici je zážitek. Ve velkoměstě je to pohoda, tam jsou semafory na každém rohu. V menších městech a na vesnicích (vesnice neznamená nízký provoz) ale budete často nuceni přebíhat silnice skrz hustou dopravu. Nejprve to působí děsivě, ale když uvidíte, jak mezi těmi jednoucími auto zvládají procházet místní, tak je jednoduše napodobíte a je to. Auta a mopedy sice budou troubit, ale vyhnou se vám (ale i tak si dávejte bacha).
Když budete mít na výběr cestovat vlakem vs. busem, volte vlak. V něm si aspoň odpočinete. Autobusáci jsou zpravidla šílení. Zaprvé neustále troubějí a zadruhé si při jízdě říkáte, jestli umřete za minutu, nebo až za dvě: řezání zatáček, hodně vysoká rychlost, předjíždění přes plnou čáru, když naproti vám jede rozjetý kamion a tak dále. Pokud ale máte rádi adrenalin, klidně zvolte bus.
Ještě k vlakům – bylo mi řečeno, že čínské vlaky jsou velmi spolehlivé a málokdy meškají. Já měl očividně velkou smůlu, protože ze 4 vlaků jsem s jedním přijel na místo o hodinu později (byť jsme vyjeli včas) a druhý vlak měl dokonce 2 hodiny zpoždění. Pominu-li ale tyto incidenty, je cestování vlakem fajn. Akorát jsem u rychlovlaků čekal, že budou rychlejší. Při pohledu z okénka jsem měl pocit, že jedu běžným českým rychlíkem.
Taxíky jsou v pohodě. Tedy pokud jezdíte těmi oficiálními. Nevýhodu neoficiálních taxíků jsem zmínil již výše.
Jo a překvapilo mě, jak přehledné značení stanic a přestupů má metro v Šanghaji. Bál jsem se, že se tam ztratím, ale i když mají 19 linek, tak jsem se tam nakonec zorientoval lépe, než v tom našem.
Ruch
Čína je zatím nejhlučnější místo, ve kterém jsem byl. Je jedno jestli jste ve městě, na vesnici anebo na horách – kravál je všude. Strůjcem toho kraválu jsou buďto samotní Číňané, anebo již zníměné všudy přítomné troubení.
Ať už jste v dopravním prostředku, nebo čekáte na zastávce, anebo se procházíte po národním parku, všude všichni křičí. Pro ně to podle mě už ani křik není, berou to jako normu, ale pro nás zvenčí je to prostě kravál. A teď si to znásobte desítkou, stovkou, či tisícem (záleží kde jste, na běžné zastávce autobusu na maloměstě jsou klidně stovky číňanů).
K tomu přičtěte děti. Neříkám, že všichni, ale většina rodičů ve všech lokacích, kde jsem byl, nechává děcka dělat víceméně vše, co si zamanou. A když křičí, tak co, ať si křičí. Když pískají velmi hlasitou píšťalou v autobuse, tak co, ať si píská.
K tomu si přičtětě, že většina Číňanů neřeší sluchátka. Normálně si ve vlaku na mobilu pustí film, hlasitost nastaví naplno a koukají. Vůbec neřeší, že kolem jsou lidi, kteří to slyší také a třeba slyšet nechtějí. Možná si říkáte, že to byli nějací nevychovaní mladíci, ale vůbec, spousta z nich byli třeba padesátníci. Každopádně co jsem ale vysledoval, tak těm ostatním je to víceméně fuk, asi už jsou zvyklí. Plus i tady se to násobí. V jeden moment jsem ve vlaku zaznamenal asi 5 různých videí / filmů.
K tomu přičtěte hry. Hraní her je v Číně hodně oblíbené, takže zvuky všemožných her uslyšíte na každém kroku. Při jízdě vlakem do Šanghaje jsem seděl za tatínkem, který asi 2 hodiny v kuse hrál nějakou střílečku a do (relativně tichého) vagónu se tedy každou chvíli ozývalo střílení kulometu. Jeho dítě, které měl na klíně, hrálo zase jinou hru, která už dělala naštěstí menší kravál.
K tomu přičtěte hudbu. Tamější lidé asi nemají rádi ticho, takže je normální, že si jdou po ulici, ale klidně i po (jinak klidném) národním parku a v ruce drží mobil a na plnou hlasitost si pouštějí nějakou čínskou hitparádu. A i starší lidé si často pouštějí hudbu při procházkách – to už je ale příjemnější, protože ti zpravidla poslouchají tu jejich pěknou tradiční čínskou hudbu, což hezky dokresluje atmosféru.
K tomu přičtěte to ze všeho nejhorší – neutichající zvuky messengerů. Aplikaci WeChat mají v Číně snad i veverky. V Číně uslyšíte zvuk příchozí zprávy na WeChatu klidně tisíckrát denně. Ty lidi nenapadne si to ztlumit, ani když si s někým aktivně píšou a ten tu-du-du zvuk zazní každých pár vteřin.. Do toho se ještě semtam ozval zvuk iPhonu anebo někomu, old-schoolově, zazvonil telefon (a následoval hlasitý hovor).
No a k tomu přičtěte tělesné zvuky Číňanů: chrchlání, říhání, zívání, mlaskání, vzdychání. Všechno pěkně nahlas, proč se držet zpátky. Obecně, taková ta snaha být potichu a nerušit ostatní, tam neexistuje. Jiný kraj, jiný mrav.
Když si tohle vše sečtete, vyjde vám, že bez špuntů do uší budete v Číně trpět. Já je naštěstí měl, ale pokud tam někdy poletím znovu, seženu si kvalitnější, třeba ty potápěčské, protože ty běžné z lékárny nemají šanci (ani noční) Čínský ruch potlačit.
Tuto sekci zakončím tím, že i když kravál rád nemám, tak jsem si na vše výše zmíněné postupně zvyknul. Ono když je toho ruchu příliš moc, tak to do sebe tak nějak splyne, mozek to přestane vnímat a vy máte, paradoxně, klid. Nedělalo mi problém si tedy (i bez špuntů) číst na místech, kde se bavily stovky lidí.
Tipy na cestu
Pokud výhledově plánujete cestu do Číny, přidám 7 osobních tipů. Pokud cestu neplánujete, můžete přeskočit na závěrečné kapitoly.
1) Neplánujte si dny příliš přesně (nevyjde to) a připočítejte rezervu: čas na ztracení (budete se ztrácet pořád – ve městě i v přírodě), čas na čekání (fronty, zasekaná doprava, anebo nutnost pomalé chůze kvůli pomalým Číňanům, které nejde předběhnout), další časové rezervy (problémy, které nastanou a které musíte řešit – a nastane jich hodně).
2) Dopředu se smiřte s tím, že tak 10 % věcí nevyjde. Nejčastěji kvůli počasí (zavřené cesty, vyhlídky, zastavená lanovka). Na druhém místě je nestíhání kvůli zpoždění spojů a ztracení (spousta jejich map neodpovídá realitě). Někdy to půjde zachránit drahým taxíkem, který vás na nějaké místo (kam byste jinak museli pěšky či pomalým busem) hodí rychleji. Jindy to zachránit nepůjde. Raději počítejte s tím, že nevyjde vůbec nic a pak buďte mile překvapeni, kolik toho vychází.
3) Naučte se říkat aspoň: Ni chao (dobrý den) a Sie Sie (děkuji). S tím si vystačíte většinu času. Hodí se i Chao č’(vynikající jídlo). Co se týče slov ano a ne, tak pro ta nemají jednoznačný překlad, takže já jsem si vystačil s OK (většina Číňanů to běžně používá) anebo s kroucením hlavy a opakováním no no no.
4) Nevěřte čínským hodinám. Důvěryhodné hodiny jsem viděl jen na letištích a v rychlovlacích. V běžných busech, restauracích apod. byl čas úplně jiný. Třeba první den, kdy jsem jel z Pekingu na Zeď, šly hodiny v buse o hodinu a půl napřed. Jiný den a jiný bus měl prozměnu čas o 2 hodiny dozadu. To byly extrémy, ale i na dalších místech šel čas jinak – třeba v Guilinském MHD asi o 10 minut dozadu, v Yangshuo zase dopředu atd. Ono se řekne 10 minut, ale pokud vám něco jede v konkrétní čas a jedete na poslední chvíli, tak dokážou takové hodiny znervóznit anebo naopak příliš uklidnit (a pak ten spoj propásnete). Věřte tedy svým hodinkám, ty jejich ignorujte.
5) Sprchujte se fakt až před spaním. Pokud dorazíte vyflusaní večer do hotelu, dáte si sprchu a pak jdete do nedalekého obchodu pro nákup, tak i když je to 5minutová cesta, tak po návratu můžete jít (kvůli horku a dusnu) do sprchy znovu. A to i když na ten nákup jdete v 9 večer.
6) Téměř ke každému jídlu dostanete konvičku se zeleným čajem. Vždy ho dopijte. Ne že by byla voda v Číně drahá, ale není ani levná (ta z vodovodu pitná není, nebo to aspoň říkají). A v tom horku potřebujete pít hodně, takže využijte toho, že dostanete cca litr tekutiny zdarma. A k tomu připojím i rýži. K většině jídel dostanete bohatou misku rýže – dojezte ji, i když už nemůžete, ta energie bude potřeba.
Co si vzít s sebou
Vezměte si tak o třetinu yuanů více, než kolik si myslíte, že potřebujete. Anebo se naučte hodně dobře čínsky smlouvat.
Slovník, v jakékoliv podobě, je nutnost. Minimálně doporučuju si připravit názvy lokací, které plánujete vidět – v angličtině i čínštině. K tomu si připravte vlastní seznam slovíček podle toho, co myslíte, že můžete potřebovat.
Já si připravil toto. V 90 % případů jsem stejně ukazoval jen na výrazy: toalety, check-out, stanice autobusu a otázku kolik to stojí?
Mapy se rozhodně hodí. V oblíbenějších lokacích je seženete v turistických centrech, ale v odlehlých končinách je nekoupíte. Je možné, že vám je dá recepce na hotelu, ale nespoléhal bych na to. Ideálně si tedy připravte vlastní (najdete přes google obrázky) a vytiskněte několik verzí, protože ty, které dohledáte, se znatelně liší jedna od druhé. Já si ke každé lokaci tiskl tak 3 verze (a na místě to nějak zprůměroval).
Vlhké ubrousky a toaleťák jsou nutnost. Na většině veřejných záchodů je nenajde. Dokonce ani ve velké části hotelů. Samozřejmě si je můžete dokoupit v supermarketu, ale ty třeba na vesnicích anebo v národním parku nenajdete. A věřte mi, že bude potřeba.
Vezměte si s sebou zip locky, či jiná igelitová pouzdra. Jelikož je tam všudypřítomná vysoká vlhkost, všechno vám navlhne (i když je to schované v báglu). Všechny mapy, slovníky a potvrzení z bookingů si tedy zabalte.
Redukci pro elektroniku jsem nepotřeboval a to jsem byl v celkem 9 hotelech od velkoměst po vesničky. Mají prakticky všude takové univerzální ďoury, kam jde strčit koncovka z kterékoli části světa. Ale chcete-li mít jistotu, samozřejmě si redukci vezměte.
Co mi Čína dala
Kdykoli slyším, že někdo říká, že v ČR je všechno a že cestování je zbytečné, tak mu říkám, že tu všechno není a že bez cestování nikdy nezažije kontrast, který mu otevře oči a posune ho dál. V Číně to byl kontrast obrovský a proto vnitřně cítím, že mě posunula zatím nejvíce ze všech cest.
Čína je taková zkouška ohněm, kterým když někdo projde, tak prostě musí vnitřně vyrůst. Nejsilnější efekt to každopádně bude mít tehdy, budete-li cestovat sami a tudíž se nebudete moct o nikoho opřít a budete se muset se vším poprat sami. Ale nebudu to už natahovat, tady je výčet obohacení:
Je mi už (téměř) jedno, jestli na mě někdo kouká, co si lidé kolem myslí a obecně co lidé kolem mě dělají. Dříve jsem to dost hrotil, pak se to postupně lepšilo, ale ještě před odletem jsem se každou chvíli kontroloval a nějakým způsobem se „napravoval“, aby si náhodou někdo nemyslel něco špatného, abych se nějak neztrapnil, abych příliš nevyčuhoval a tak dále. Poté, co mě sledovaly desetitisíce Číňanských očí – a to mnohdy v momentech, kdy fakt netoužíte po tom, aby vás někdo sledoval – už jsem při procházení Prahou silně v klidu a sebekontrolování a sebenapravování prakticky zmizelo.
Posunula se mi hluková hranice. Jelikož jsem byl 15 dnů v téměř nekončícím kraválu, tak se mi značně posunula hranice toho, kdy je pro mě hluk ještě v pohodě a kdy už je to moc. Dříve mi vadil a rušil mě kdejaký menší zvuk (zvláště když jsem se na něco soustředil). To se teď hodně posunulo a třeba v pátek, když jsem jel večer metrem a nějaká parta turistů tam hooodně nahlas něco zpívala (a ostatní cestující se dost cukali), tak jsem si v pohodě četl a říkal jsem si, že to je pořád méně hlasité, než Čínské vagóny.
Více doceňuji klid. To navazuje na dvojku. Když teď čekám na nějaké zastávce, anebo jdu po městě, anebo jedu dopravním prostředkem, tak mi přijde až divné, jaký klid tam je (nepočítaje zmíněný případ se zpívajícíma turistama). V ty momenty se do toho ticha slastně zaposlouchám a povzdechnu si, jaká je to nádhera a jak můžeme být rádi, že tu je poměrně málo lidí (třeba v Šanghaji jsou, z hlediska počtu obyvatel, téměř 3 naše republiky) a že je naše kultura ještě natolik tolerantní a netemperamentní, že si tu podobný klid můžeme dopřát.
Obecně se cítím být otevřenější a tolerantnější. Jakmile přes 2 týdny snášíte věci, o kterých jsem psal, nezbyde vám než to přijmout a pochopit, že lidé jsou prostě na venek jiní, přestože v jádru jsme všichni +- stejní. Tak či onak nemá cenu lidi kolem soudit (pokud samozřejmě nedělají něco fakt špatného) a přijmout to, že jsou jiní a i my jsme naopak jiní pro ně a že nejrozumější věcí, kterou můžeme oba udělat, je tolerovat se a přijmout se navzájem.
Více doceňuji českou hygienu (zejména záchody), doceňuji minimální troubení, doceňuji nezabijácké autobusáky, doceňuji snadno dostupné zdravé jídlo, doceňuji malý počet lidí, doceňuji méně horka… Prostě je to tu parádní a spousta Čechů si neuvědomuje, jak skvěle se tu máme a přestože mají mnohem více peněz, možností a důvodů ke spokojenosti než Číňané, tak jsou jedni z nej-negativnějších lidí na světě, je to absurdní.
Naučil jsem se potlačit svého vnitřního Čecha. Už jsem na to narážel začátkem článku. V prvních dnech v Číně jsem si všiml, že se neustále něčemu bráním, něco hodnotím, něco srovnávám, na něco si stěžuju, něco komentuju, vše si beru osobně, hledám na všem to nejhorší a neustále něco skousávám. A to jsem si předtím myslel, že těchto věcí už jsem se (aspoň z velké části) zbavil během dřívějšího cestování. V Číně to ale opět vybublalo napovrch..
Po těch prvních dnech jsem si ale řekl, že ten negativní a bránící se vnitřní Čech musí pryč, jinak si to tam neužiju. Takže jsem mu tak nějak rozkázal, ať vypadne, že ho tu nikdo nechce, že já si chci Čínu užít. Pár dalších dnů to trvalo, ale nakonec zmizel. Místo něj přišel (pro mě až nezvyklý) nadhled, užíval jsem si věci jak přicházely a Čínu jsem přijal se vším všudy – se vším dobrým i zlým (ale už jsem to neoznačoval za dobré a zlé, tím bych to opět hodnotil a srovnával a soudil).
A to vše se na mě podepsalo tím, že i po návratu cítím, že věci méně srovnávám a hodnotím, věci už tolik navenek ale ani vnitřně nekomentuji a také si neberu věci tolik osobně, jako dříve. A celkově se už snažím věci spíše abstraktně a nekriticky prožívat. A vidím, že je to daleko lepší cesta, než to neustálé hodnocení a škatulkování, které bohužel nyní o to znatelněji vnímám všude kolem sebe.
